Sklářství ve Vimperku

Když osiřely úvozové cesty Zlaté stezky a sůl přestala živit obyvatele Vimperka, stalo se novým zdrojem obživy sklo. Sklárny vznikaly na Vimpersku již ve středověku a často podél Zlaté stezky; v lesích pohraničního hvozdu byl totiž dostatek dřeva, kterého bylo k výrobě skla zapotřebí velké množství. Pravý rozmach sklářství však nastal až po třicetileté válce a zvláště v 18. století po zániku Zlaté stezky. Uprostřed rozsáhlých lesních revírů rostly kolem prosperujících podniků vyklučené plochy a po vytěžení dřeva v blízkém okolí se často sklářská huť zrušila, a na jiném místě v neporušeném lese postavila jiná. Bylo těch sklářských hutí na Vimpersku od 16. do 18. století mnoho a některé z nich žijí alespoň ve svých názvech dodnes: Korkusova, Kubova, Vltavská, Tomášova, Šeravská, Janouškova, Kryštofova, Žlíbská, Březská, Magerlova a řada dalších.

Ve světě nejvíce proslula Michlova huť na Helmbašském potoku, přejmenovaná z huti Janouškovy po nejvýznamnějším skláři, huťmistru Michalu Müllerovi. Ten v témže roce 1683, kdy polský král Jan Sobieski zachránil křesťanstvo porážkou obléhající turecké armády u Vídně, objevil výrobu krásného bílého skla, podobného křišťálu, a pojmenovaného na sklo křídové. Müllerovo sklo bylo čiré a velmi tvrdé a umožňovalo broušené a řezané zdobení. Vpádem tohoto skla na evropské trhy na sklonku 17. století skončila dosavadní nadvláda skla benátského a začala éra vlády skla českého. Huťmistr Michal Müller také jako první zavedl výrobu rubínového skla bez přísady zlata, pouze za použití kysličníku měďnatého.

Šumavští skláři z Vimperska byli pro své schopnosti a pro svou nápaditost vyhledáváni v zahraničí. Vimperská vrchnost proto od poloviny 18. století zakazovala sklářům vystěhování do ciziny a sklářským tovaryšům zahraniční vandry na zkušenou. Skláři sice byli svéraznou a těžko ovladatelnou sociální skupinou, ale nemalé daně a dávky vrchnosti platili. Šlechta mezi nimi, huťmistři, patřili k nejbohatším lidem na Vimpersku. Chovali se jako velcí páni s furiantskými sklony. V oblečení, v utrácení a v hýření na hostinách se jim málokdo vyrovnal. Skuteční skláři, mistři i tovaryšové, se tak dobře neměli, ale i oni si nežili nejhůře a byli v době poddanství svobodnými lidmi.

Ve dvacátých letech 18. století přišla krize; příliš mnoho skláren vyrobilo tolik výrobků, že zahltily trh a odbyt začal klesat. Vimperským sklářům zhoršili situaci Eggenberkové, kteří pochopili zhoubný vliv sklářské výroby na lesy a začali je chránit. Tím skončila sláva sklářských hutí v okolí Boubína. K určité renesanci došlo na počátku 19. století, kdy sklář Josef Meyr z Nových Hradů založil sklárnu u Vimperka. Ta začala vyrábět v roce 1816 a brzy se její výroba začala rozšiřovat i mimo město. Nástupce a syn Josefa Meyra Jan zasvětil do výroby své synovce Viléma Kralika a Josefa Taschka a společně vybudovali novou sklárnu na Vltavě pod Boubínem. Její první pec byla zapálena v roce 1834 a jméno dostala podle manželky tehdejšího majitele panství Eleonory ze Schwarzenberku. Tím začala slavná sklářská výroba v Lenoře (Eleonorenhain), která spolu s původní sklárnou ve Vimperku (Adolfov) a s další sklárnou v Nových Hutích (Kaltenbach) získala světovou proslulost a na přelomu 19. a 20. století získávala zlaté medaile na světových výstavách. Ve Vimperku vznikly další dvě sklárny (Idatal a Luisina huť) a pod vedením rodiny Kraliků se sklářská výroba na Vimpersku úspěšně rozvíjela i ve 20. století. Pokračovala i po 2. světové válce ve znárodněné sklárně, v roce 1995 po neúspěšné privatizaci však byla výroba úplně zastavena.